Polsko – zubr evropský II.

Před pár dny jsem se po roce opět vrátil mezi zubry do Bělověžského pralesa. Na krátký výlet jsem se tentokrát vydal s Vláďou Šebíkem, se kterým jsem si výlet a focení moc užil. Počet účastníků výletu měl být trochu jiný, ale termín, pracovní a jiné záležitosti některým účastníkům nenahrály do karet tak, aby se mohli přidat. Ještě v den odjezdu jsem šel do práce a tak jsem s Vláďou naplánoval cestu přes noc. Pár dní před cestou jsem si vyzkoušel jaké to je pracovat třicetosm hodin v kuse bez spánku a tak jsem věděl, že jít ráno fotit hned po skoro 800 km dlouhé cestě nebude nic extra příjemného. V sedm večer se loučím s rodinkou a vyrážím na cestu. V Prostějově beru plnou nádrž a mířím směr Ostrava, kde už čeká Vláďa. Zadávám do navigace adresu ubytování, a jelikož jsem si to nezkoušel doma, tak jsem byl dosti překvapen. Do cíle jsme měli dorazit v 3:35 hod. ráno a já jsem příjezd na ubytování nahlásil kolem 7:00 hod. a odjezd na focení na 7:30 hod. I když první cesta k zubrům s Mírou a Bohdanem v prosinci 2013, vedla trochu jinou trasou, s přestávkami trvala skoro třináct hodin a tak jsem čas na cestu počítal dvanáct hodin. Pro informaci, mapy na seznamu ukazují čas jízdy 11:07h. S nějakou tou přestávkou na protažení a kafe u čerpacích stanic, jsme byli na místě lehce před čtvrtou hodinou ranní. Nedá se nic dělat. Než se budeme moci ubytovat, musíme se pokusit si trochu zdřímnout v autě. Bereme zimní bundy, sklápíme sedačky, a i když měl Vláďa strach, jestli usne, tak asi za dvě sekundy spal. Mně usnout moc nejde a tak spíše přemýšlím, jaké bude focení. Termín se hledal dosti špatně a tak odhadnout jaké bude počasí v krajině, která je v nadmořské výšce 150 – 170 m.n.m. bylo složité. Mohu jen říci, že snad do posledních minut jsem nevěděl, jak bude a pravou realitu jsem stejně tak jako v prosinci 2013 poznal až na místě, při ranním pohledu z okna. Aplikace na předpověď počasí nainstalované v tabletu a telefonu se tak lišily, že si vlastně mohl člověk vybrat, jak bude. Bylo mi jasné, že když nebude mrznout a bude se teplota pohybovat lehce nad nulou, bude krajina Bělověžského pralesa zahalena do husté mlhy. No a tak to taky bylo. Ráno v sedm hodin si jdeme vybalit a focení posouvám na osmou hodinu, abychom se v klidu nasnídali. Při pohledu z okna vidím to stejné, co při první návštěvě v Bělověži. Šedivo, mlhavo, teplota kolem nuly a tak i poslední sníh pomalu ale jistě mizí. V osm hodin nás čeká průvodce a stařičký Land Rover, který se do terénu, kterým jezdíme, opravdu hodí.

První den se pohybujeme více na loukách, polích, remízkách a na okrajích lesa. Na louce při okraji lesa postává menší stádo tvořené býky různého stáří od dvanáctiletého až po roční tele. Pomalu se ke stádu přibližujeme, ale to si neustále drží dostatečný odstup.  Pořizujeme fotografie s posledními zbytky sněhu, ve kterém nacházíme stopy vlka. Na jednom místě jsou nedávno pokácené stromy a tenké větvičky zřejmě zubrům zachutnaly. Zde se mi ale nedaří nic kloudného vyfotit a tak jsou to spíše dokumentační fotky. Je ale krásné pozorovat, jak se několik set kilo vážící zvíře pohybuje mezi větvemi jako nic. Převážně ale jen postávají a v poklidu si dopřávají snídani. Přitom nás ale neustále sledují a naši vzdálenost si moc dobře hlídají. Popojíždíme kousek dál, kde se pasou dva statní býci. Obcházíme je, abychom je měli z lepšího úhlu, ale jeden z býků nás sleduje a pomalu se přibližuje. Pak se zastaví a párkrát mávne ocasem. To je jeden ze signálů, že už toho má dost a přibližovat se už by asi nebylo dobré. Pak už by taky mohl jen hrábnout kopytem a za pár vteřin nás pěkně prohnat. Vláďa viděl zubry ve volné přírodě poprvé a bylo vidět, že má respekt. Není se čemu divit. Jsou to opravdu velká zvířata, a i když jen tak stojí, upřeně se na vás dívají a sem tam něco přežvýknou, nevíte, co se jim honí v hlavě.

Přejíždíme na místo, kde jsem to už znal a s Mírou a Bohdanem jsme si tady užili krásné focení třech býků. Tentokrát ale žádného nenacházíme. Tedy až na jednoho, ale tomu už to před několika dny spočítali vlci. Tak si jen prohlížíme zbytky žeber a končetin. Vyfotit vlky hodující na zubrovi by bylo určitě úžasné, ale sem už se určitě nevrátí. Vracíme se k autu a jedeme na další místa.

Po delší době nacházíme stádo asi třiceti kusů na okraji lesa. Zubři nejsou v krásném hustém jehličnatém lese, téměř vidět. Bohužel stádo nás nenechává se vůbec přiblížit a při sebemenším pokusu mizí na pole a opodál zase zachází do lesa. Nedaleko to vypadá, že se stádo pokusí přeběhnout přes cestu, rychle zalehám pod břeh silnice a pokouším se udělat nějakou fotku. Díky špatným světelným podmínkám se mi to moc nedaří a převážná část fotek není ostrá. Byl to ale zážitek vidět celé stádo v rychlém pohybu. Vracíme se do auta a pomalu už se vracíme směrem k Bělověži. V zahřátém autě je únava znát a při prudším brždění u početného stáda na poli se přistihuji, že jsem usnul. Unavené tělo po opuštění teplého auta pociťuje chladné nevlídné počasí mnohem víc a tak ani nevím, jestli se mi chce jít polem a pokusit se vytvořit nějakou fotografii. Téměř celé stádo nás pozoruje a hlídá naši vzdálenost. Pokusil jsem se udělat pár fotografií.  Ze dvou, které tak zběžně prohlížím na displeji, mám celkem radost. To už je ale poslední dnešní focení. Musím říci, že už se těším na ubytování, až si dám teplou sprchu, teplou večeři, vychlazené pivko a natáhnu se do postele. Při návratu jsme ale s Vláďou dosti zaskočeni. Na pokoji je 18°C a teplá voda neteče. Naštěstí se vše vyřešilo s paní domácí a než jsem si dal večeři, bylo vše, jak má být. Po sprše jsem se trochu probral a tak si ještě povídáme a hlavně hledáme nějaké dobré informace o počasí. Aplikace nám hlásí, že od devíti hodin večer má začít sněžit. To by bylo určitě fantastické, ale moc tomu nevěřím. Vláďa usíná opět asi za dvě sekundy.

Ráno se bojím podívat z okna. Nakonec vstanu a k mému úžasu se předpověď počasí nepovedla. Ba naopak bych řekl, že je ještě větší mlha než předešlý den. Po smskách domlouvám s průvodcem odjezd, který jsem opět o půl hodiny posunul. Myslím, že není kam spěchat. Celý den se budeme pohybovat po lese a to i v místech, kam se jen tak nikdo nepodívá. Od rána se nám ale nedaří žádného zubra najít. Jejich přítomnost v podobě stop a trusu je vidět všude. Procházíme lesem křížem krážem a oproti předešlému dni moc autem nejezdíme. V lesích hledáme velké krmelce, kde se mohou zubři zdržovat. První stádo zubrů vidíme v lese až o půl dvanácté, ale to jen díky termovizi. Tohle úžasné a ne zrovna levné zařízení se na tyto účely opravdu hodí. V hledáčku krásně vidíte těla zubrů mezi stromy. Stádo nás ale k sobě nepouští a tak se musíme vrátit k autu a pokusíme se přejet na jiné místo.

Po lesní cestě se dostáváme ke krmelci, u kterého nacházíme jednoho starého býka. Pomalu se přibližujeme, ale mohutné tělo tiše odchází. Mezi stromy ho rychle ztrácím, ale naštěstí se po několika metrech zastavuje. Světelné podmínky jsou opravdu špatné. Vždy po pár fotkách se pokoušíme o pár metrů přiblížit. Vypadá, že nás nechá přijít blízko. Po chvíli si spokojeně lehá a začíná se válet. Taková zubří koupel.  V pozadí si všímám nějakého pohybu. Je to další býk. Ten se ale brzy ztrácí v lese. Zubří kolos, kterého fotografujeme, se dostatečně vyválel, stoupá a pomalu odchází. Pár metrů se ho pokoušíme pronásledovat, ale i když je to tak velké zvíře a neutíkal, stejně nám zmizel z dohledu.  Je pokročilá odpolední hodina a na focení už to moc není, ale ještě prosíme průvodce, jestli by nás mohl zavézt na okraj lesa, kde jsme dopoledne viděli dva býky. Problém to nebyl a já jsem rád, že jsme tam jeli. Býků tam bylo pět. Nechali nás přijít celkem dost blízko, až jsem měl celkem strach. Vím, že jsou to poslední fotky, které mohu udělat. Je to už spíše takové večerní focení, ale něco jsem pro doplnění galerie zubrů vytvořil. To už je ale opravdu konec a odjíždíme.

Po příjezdu na ubytování se v rychlosti převlékám do něčeho trochu suchého a čistého a jedeme do Bělověžského muzea pro nějaký ten suvenýr. Vláďa se chce cestou zastavit pro nějaké jídlo ve večerce a tak si ještě kupujeme pivko Žubr. Po večeři se pomalu balíme a čekáme na návštěvu Marka Kosinského. Marek přichází tak, jak slíbil. Debata nemůže být o ničem jiném než o zubrech a místní přírodě. Odjezd k domovu plánujeme na čtvrtou hodinu ranní a tak se s Markem loučíme. Dopít pivko, zabalit věci, zaplatit ubytování a jít spát. Ráno se nám nepodařilo odjet tak brzo, ale i tak jsem dopoledne doma. I když počasí nepřálo a opět jsem si nedovezl zimní fotky zubrů, jsem moc rád, že jsem jel. Zase jsem zažil něco nového, podíval se na místa, kde jsem ještě nebyl a poznal dalšího fajn člověka. Jsem moc rád, že se Vláďa rozhodnul jet se mnou a doufám, že se mu výlet líbil. Děkuji Vláďovi za jeho výbornou polštinu, domluva s průvodcem tak byla mnohem snadnější. Věřím, že to nebyla naše poslední společná cesta.  Tak to je vše z našeho dvoudenního fotografování zubrů.

Více fotografií najdete v galerii zde