Maroko I.

V loňském roce na přelomu září října, jsem s kamarády vyrazil na první cestu na severozápad Afriky do Maroka. Je to země, kam se vydává mnoho milovníků plazů a pro mnohé je to takový herpetologický ráj. Vydat se do této z afrických zemí turisty známé země, jsem měl v plánu již několik let, ale stále se mi nedařilo cestu uskutečnit. S kamarády Ondrou Uhlířem a Vláďou Šebíkem jsem o mé cestě mluvil již dřív a takový předběžný plán vznikl myslím někdy v květnu na akci v Chorvatsku. Na messengeru jsme si založili chat a plánování začalo. Věděli jsme, že jedno místo v autě bude volné a tak naši skupinu doplnil Tomáš Stehlík, který si focení hadů vyzkoušel právě u Bačinských jezer v Chorvatsku. V době plánování jsem měl hodně práce a tak musím přiznat, že jsem některé záležitosti přenechal ostatním. Ondra zajistil v půjčovně auto, Tom koupil letenky, dohodli jsme místa kam se chceme podívat a tak nějak společně jsme se pak shodli na ubytování, které Ondra našel. Přes herpetolog.sk jsem si zakoupil nějaké potřebné vybavení a těsně před odletem došla nádherná kniha Amphibians and Reptiles of Morocco, která na výpravě nesměla chybět.

Čas utekl jako voda a přiblížil se čas odletu. Zabaleno je a společně vyrážíme do Vídně na letiště. Časovou rezervu nemáme žádnou a kolona ve Vídni nás trochu zdržela. Na letiště tak přijíždíme za pět minut dvanáct. S váhou zavazadel máme drobné komplikace, ale společná váha je v pořádku a tak nastupujeme do letadla. Před západem slunce jsme na letišti Marrákeši. Bereme zavazadla, měníme peníze na  místní měnu marocký dirham, kupujeme simkartu ať můžeme komunikovat s domovem a jdeme do půjčovny pro auto. Netrvá to dlouho a sedíme v třídvéřové dacii dokker, která nám ten týden musí sloužit. Už téměř za tmy jedeme směr první ubytování, které máme pod pohořím Atlasu. Přijíždíme hodně pozdě v noci a v ulicích malého městečka není nikde nikdo. Ubytování je pěkné a čisté. Jsme celkem unaveni a tak jdeme spát.

Naše přibližovadlo.

Ráno za východu slunce vstáváme a jdeme na naši první marockou snídani. Musím říci, že po celou dobu našeho pobytu jsem neměl s žádným jídlem problém a ba naopak jsem byl mile překvapen a některá jídla byla opravdu výborná. Po snídani ihned vyrážíme do terénu, slunce je ale neúprosné a během hodiny dvou je šílené vedro. To nám v hledání v terénu moc nepomáhá a po prvním dopoledni je mi jasné, že to nic jednoduchého nebude. Pohybujeme se kolem pohoří Atlasu a stoupáme směrem vzhůru. Chtěl jsem tuto krajinu a výhledy vidět a i když se nám na těchto místech nedaří najít nic k focení, tak nelituji, že jsme sem jeli. Krajina je nádherná. Na prvním ubytování zůstáváme tři dny a vždy se vydáváme na celý den do terénu na nová místa. První den odpoledne po několika hodinách hledání nacházíme prvního štíra a taky konečně nějakého plaza. Krásnou dospělou agamu marockou (Agama impalearis).

Sýr Veselá kráva pobavil.
Krajina kolem pohoří Vysokého Atlasu.
Pohled na pohoří Vysoký Atlas.

Další den se jedem podívat do míst s výskytem chameleonů a pohybujeme se v údolí řeky, v které momentálně neteče příliš mnoho vody. V krajině je ale vidět, že zde v srpnu po prudkých lijácích úřadovaly bleskové povodně. U řeky jsou vidět ne úplně moc plaché volavky rusohlavé, v řece vidíme několik vodních želv Mauremys leprosa  a z břehů do vody skákají skokani. V písčitých ostrůvcích nacházíme také tři mrtvé lišky, které v doupěti asi překvapila povodeň. Odpoledne si ale užíváme focení chameleóna a v keři nacházíme housenku lišaje smrtihlava a krásnou kudlanku arabskou (Blepharopsis mendica). V ten den také nacházíme první náznak výskytu hadů, noru od slušně velkého pavouka a stridulující obří zemní kobylky Blood-squirting katydid (Eugaster sp). Pomalu ale jistě nás čeká přesun na nové ubytování.

Místo s výskytem vodních želv, volavek a hlavně chameleónů.
Slibně vyhlížjící krajina plná obřích kobylek.
První starší svlek hada, nora slíďáka, obří kobylka Eugaster sp.

Cestu dlouhou 350km jsme si zpříjemnili zastávkou na oběd u pobřeží. Fish Tagine který jsem si objednal, mám ještě teď před očima. Něco tak dobrého jsem dlouho neměl a jestli se někdy vrátím na toto místo, tak je volba při výběru jídla jasná. Odpoledne už jsme na našem druhém a zároveň posledním ubytování. Kvalitou ubytování jsem šokován. Je nádherné, čisté a neuvěřitelně příjemné. Jídlo je opět fantastické a hostitel velice vstřícný. Tak tohle by bylo a teď už jen najít něco k focení. Ještě v den příjezdu se vydáváme na místo, kde se mají dle našeho hostitele vyskytovat varani. Tato informace nás neuvěřitelně nakopla. Neváháme ani minutu a vyrážíme. Místo je to fantastické a hledání vzdáváme až za tmy. S čelovkama se vracíme k autu. Ne jen že jsme nenašli žádného varana, ale až na malého gekona a jednu ropuchu vlastně vůbec nic. Počasí je každý den jak přes kopírák. Ráno celkem chladno něco kolem 15°C a postupně se teploty šplhají k hrozným teplotám přes 40°C.

Výborné jídlo u pobřeží.
Naše přibližovadlo focené ještě u Vysokého Atlasu a ukázka rozdílu teplot. Ráno 8:31 a odpoledne v 16:24.
Mobilovky od kluků.

Jelikož beru tuto první cestu do Maroka spíše jako informativní s hledáním vhodných míst a zkoumání terénu, tak najezdíme a nachodíme mnoho kilometrů. Některá místa jsou opravdu fascinující, ale s nálezy je to špatné. Jsme dosti zklamáni a to se pomalu podepisuje i na naši náladě. Radost nám dělá až první zahlédnutí krásně barevných trnorepů. Pohybujeme se jak v kamenitém terénu tak i v písečných dunách. Stop v písku od různých živočichů jako jsou potemníci, štíři, tarbíci, ještěrky a dokonce i hadi je spoustu. V noci to tady určitě žije, ale nějak se nám ty noční výpravy nedaří uskutečnit tak, abychom našli i něco jiného než přejetou štíhlovku nebo užovku.

Stopy v písku a nález svleku zmije rohaté (Cerastes cerastes).

Nakonec se jeden den opravdu zadaří. Díky pomoci a informaci místních, u kterých pak jeden den zůstáváme ve skromném obydlí na oběd, máme možnost fotit princeznu místních pouští. Zmiji rohatou (Cerastes cerastes) si přál asi každý z nás a i když je malinká, tak ji to na kráse neubírá. Focení s ní si užíváme až do západu slunce. Poslední den se nám podaří ze zadržovací nádrže na vodu vysvobodit jednoho trnorepa, který nám to oplácí pózováním pro naše foťáky.

Krajina zmije rohaté (Cerastes cerastes).
Úkryt zmije rohaté (Cerastes cerastes) ve stínu pichlavého keře. Bez stop v písku, které za sebou zanechala, by jsme ji asi nenašli.

Týden uběhl jako voda a ráno se musíme vrátit na letiště. Domů si sice nevezu mnoho fotek, ale potřebných informací a poznatků mám spoustu. Z internetu toho dnes člověk nastuduje opravdu hodně, ale až na vlastní kůži pak člověk nejlépe pozná jaké to v dané zemi je a jak to funguje. Už při odjezdu vím, že se pokusím co nejdříve do Maroka vrátit. Byl to parádní výlet a klukům za pomoc a společnost moc děkuji. Pár fotografií které jsem si z Maroka dovezl naleznete v galerii. Za kvalitu fotografií v článku se omlouvám. Vše bylo pořízeno mobilem. V případě, že by měl někdo zájem se na další cestu do Maroka přidat, tak v září máte možnost.

Zmije rohatá (Cerastes cerastes)

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *