Od posledního foto-výletu uplynulo 14 dní a já si balím věci na další. V plánu byl odjezd na vlky, ale ten se celý zkomplikoval. Pozitivní test na covid, pracovní záležitosti, nachlazení, pro některé ne úplně vhodný termín a komplikace je na světě. Je mi jasné, že nemoc a pracovní neodkladné povinnosti člověk prostě neovlivní a někdy to nejde jinak. Já jsem se ale strašně těšil a jelikož jsem řešil před plánovaným odjezdem nepříjemné věci, tak jsem potřeboval odjet. Nakonec padla volba, že únorové zubry přeložím místo vlků na leden a už jsem byl i ve fázi, že pojedu sám. Původně jsem chtěl odjíždět už v úterý, nejpozději ve středu, ale nakonec se Vláďa Šebík po zdárně ukončené karanténě a pracovních záležitostech urval a řekl že pojedeme společně. Nejdříve to však bylo možné ve čtvrtek brzy ráno. Je to sice kus cesty, ale vždy to stojí za to tam jet i na tři dny. Ve středu tedy objednávám ubytování a nastává další komplikace. Od hostitelů dostávám zprávu, že bez povolení se v Bělověži neubytujeme a jestli ho nemám, tak že nás vojsko nepustí. Říkám si sakra co se tam děje. Ubytování tedy ruším a řešíme, co dál. Nakonec díky informacím objednávám pokoj nedaleko Bělověže. Na tomto ubytování jsem byl již v roce 2019 a je moc pěkné. Jen v této vesničce není restaurace, a tak se budeme muset stravovat na pokoji anebo někde na cestách. Před odjezdem se s Vláďou domlouváme, že by nebylo špatné se na severu Polska podívat na lokalitu, kde se již několik týdnů zdržuje vzácný host, sovice krahujová (Surnia ulula). Domovinou této středně velké sovy je totiž tajga euroasijských a severoamerických států. V Polsku už za ty roky máme kamarády z řad fotografů a tak to netrvá moc dlouho a dostáváme přesné informace, kde je možné tuto krásnou sovu vidět. Plán byl tedy jasný. Ve čtvrtek před obědem dojet na místo a pokusit se najít a fotit sovici, v pátek jet na zubry a v sobotu se uvidí dle situace a počasí.
Můj průměrný čas, kdy chodím spát a usínám, je někdy kolem půlnoci a převážně i později, a tak budíček 3:30 není zrovna příjemná záležitost. Možná to znáte, ale když se na něco těšíte anebo nad něčím hodně přemýšlíte, tak se vám nedaří usnout. Naštěstí už kolem desáté počítám ovečky a usínám. Po asi pěti hodinách spánku, což už není tak hrozné, vstávám a chystám se k odjezdu. Sraz v Ostravě je domluven na pět ráno a to se povedlo. O čtvrt na šest ráno už míříme směr hranice s Polskem a do cíle to máme něco přes 600 km. Cestou dáváme dvě krátké zastávky, ale na místě jsme přesně dle navigace.
Místo kde se sovice pohybuje je velmi známé a tak se dalo očekávat že tam bude několik dalších fotografů. Při příjezdu už z dálky vidíme další auta polských, ale i německých fotografů a ornitologů. Informace jsou ale takové, že se sovice od rána neukázala a tak všichni čekáme. Sem tam jdeme projít nevelký remízek z borovic a bříz, ale i když je teplota jen lehce pod nulou, tak fouká silný vítr a pocitová teplota je někde kolem -15°C. Po chvíli je člověk rád, že se ošlehaný studeným větrem jde ohřát do auta. Střídá se slunečno se sněhovou bouří, kdy není přes vločky vidět na pár kroků. Na velkém poli plného rakytníkových stromů poletuje velké hejno drozdů kvíčal, několik hýlu a sýkorek. Sovice zatím nikde a času na focení už moc není. Auta přijíždí a odjíždí a najednou vidíme i další auto s českou SPZ. Jdeme na pokec. Zjišťuji, že svět je opravdu malý. Na sovici se přijel podívat i Janek Pokluda s partnerkou. Prohazujeme pár slov a mimo jiné se nás Janek ptá, jestli nás zastavovali policisté a nebo hraniční stráž. Koukáme na sebe s Vláďou a i když jsme cestou policistů a vojáků viděli více než při jiných cestách do Polska, tak se nám veškeré kontroly vyhnuly. Vítr zesiluje, začíná sněhová bouře a tak se jdeme schovat do auta. Je něco po půl čtvrté, slunce už téměř zapadá a na špičce borovice se ukazuje náš dnešní cíl. Když vidím jaká je situace, tak ani nevytahuji foťák a na rozdíl od jiných čekám v autě co se bude dít. Najednou sovice mizí v rakytníku a s ní i fotografové. Říkám si, že bych asi měl vytáhnout foťák a jít se o něco pokusit. Už je taková tma, že mám místy problém najít sovu, natož něco vyfotit. Z větru mám tak zmrzlé ruce, že nemůžu ani mačkat spoušť a v hlavě jen vzpomínám na zimní rukavice, které leží doma v šuplíku. V autě prohlížím v rychlosti fotky a je to víceméně jedna mazanina za druhou. S Jankem si prohazujeme telefonní čísla a jelikož tam chce přespat a pokusit se o sovici ještě ráno, tak jsme domluveni, že si zavoláme. Loučíme se a vyrážíme na ubytování, na které to máme ještě dalších 100km.
Když odjíždíme od sovice je už tma, teplota je pod nulou a silničáři v těchto končinách asi nejsou. Jedna část cesty je lesem, je pod uježděným sněhem a je děravá jak řešeto. Místy jedeme krokem a na jednom místě potkáváme vojáky kteří postávají v lese a nejsou téměř vidět. Netrvá to moc dlouho a před sebou vidíme mávat červené světlo. Zastavuje nás hraniční stráž a začíná kontrola. Nejprve vyptávání co tam děláme, proč a kam jedeme, ukázka zavazadlového prostoru a foťáků, a já si jen přeji, ať nás neotočí zpět, protože ta cesta byla hrozná a pomalá. Navíc nám zbývalo už jen asi 8 km, aby jsme vyjeli na normální cestu a také jsme potřebovali natankovat. Nakonec jsme dostali nějaké vysvětlení a poučení, odevzdali jsme všechny naše doklady a doklady od auta a čekáme. Jejich zapisování a telefonické ověřování bylo nekonečné, ale nakonec vše dobře dopadlo a jedeme dál. Myslím, že se nám trochu ulevilo. Vyjíždíme z lesa, doplníme pohonné hmoty a jedeme dál. Konečně trochu lepší cesta. Než jsme však dojeli na naše ubytování, tak jsme museli ukazovat naše auto ještě čtyřikrát policejní kontrole. Situace s uprchlíky na hranicích je asi dosti napnutá a tak kontroluji opravdu na každém kroku. Po sedmé večer jsme zdárně v cíli. S Vláďou jsme se viděli naposledy v únoru loňského roku a tak po večeři u dobrého rumu sedíme až do dvou do rána. Bylo nám jasné, že brzké vstávání na zubry opravdu nehrozí. Nicméně možná, že právě pozdní vstávání nám připravilo den plný zážitků. Dopoledne, po desáté hodině, vyrážíme na zubry. Po ani ne dvou kilometrech vidíme, jak něco běží směrem k cestě. Vlk, druhý aaaa třetí!!!! Dva dospělí a jedno loňské vlče. Tohle jsme opravdu nečekali a foťáky jsou kde jinde než v batohu a batohy jsou v kufru. Tato školácká chyba nás připravila o možné fotky vlků. Než držíme foťáky, tak jen vidíme jak vlci mizí v lese. Pokoušíme se je dohledat, ale to se nám nedaří. Objíždíme všude kolem kde se dá a kde je vjezd povolen, něco procházíme pěšky, ale nic. Jednou lesní cestou potkáváme auto a moc dobře víme kdo v něm sedí. Potkáváme se s kamarádem z Bělověže. Dostal info, že na nedalekých loukách teď běžel vlk a my mu říkáme, že jsem ve stejných místech teď viděli tři. Otáčíme auto a jedeme zpět. Cesta je ale úzká a pod sněhem a tak se musíme otočit kousek dál. Než se tak stane, tak jsme se trochu rozdělili, ale tato časová prodleva způsobila, že vidíme dalšího vlka. Říkáme si, že to není možné. To vše doplňuje celkem velké množství laní. V lese kolem je opravdu živo. Přijedeme k loukám, čekáme a přemýšlíme kam se jít podívat. Zvoní mi telefon, který se i v mizerném signálu snažím zvednout a to je osudová chyba. Přes cestu opět přebíhají vlci, ale já už jsem nestihl zareagovat. Během další hodiny vidíme vlka ještě dvakrát. Jednou dokonce i krásně zůstal stát na kraji lesa, ale fotit z rozehřátého auta není vhodné a všechny fotky máme s Vláďou neostré. Rozdíl teplot se na kvalitě fotek podepsal. Stojíme venku u auta a posloucháme vytí vlků. Jsme sice bez fotek, ale vidět a slyšet tato nádherná zvířata ve volné přírodě, je vždy obrovský zážitek. Během odpoledne nacházíme samotářské býky a tak si nakonec děláme alespoň pár fotek zubrů. Objíždíme místa, kde se zdržují větší stáda, ale žádné se nám nedaří najít. Cestou však potkáváme dosti často vojenské náklaďáky plné vojáku a vojenské hamry. Pomalu se stmívá a cestou zpět na pokoj se stavujeme na večeři. Večer sedíme u krbu a domlouváme se co s posledním naším dnem.
Plán byl jasný, ráno se pokusíme najít vlky a ještě dopoledne odjedeme za sovicí a dáme tomu druhou šanci. Přes noc připadlo trochu sněhu a ráno bylo celkem pěkné počasí. Jen v lese byl naprostý klid. Jezdíme křížem krážem, ale nikde nic. Dnes nevidíme ani vysokou či srnčí, natož vlky. Jedeme ještě na místo, kde jsme v roce 2020 našli velké stádo zubrů. Až na jeden krmelec jsou planiny prázdné. V poklidu tam postává dvacet kusů. Bereme foťáky a jdeme pomalu k ním. Podle stop ve sněhu je vidět, že tam dnes nejsme první. Někteří v poklidu odpočívají, někteří se krmí a dva mladíci se požďuchují. Opět panuje silný vítr, a na rukách a tvářích je to znát. Přichází sněhová vánici a vítr je tak silný, že vločky létají téměř horizontálně a přímo proti nám. Chvílemi máme plné oči sněhu a když si nepohlídáte dobré držení foťáku, tak máte i plnou sluneční clonu. Dva až tři zubři neustále hlídají naši vzdálenost a jít blíž už se nám nechce. Nechceme je zbytečně stresovat a ani provokovat. Mám tak zmrzlé ruce, že se mi nedaří přes miliony vloček na tu vzdálenost manuálně pořádně zaostřit a autofokus je bez šance. Ostří na všechny možné vločky, ale zubra nenachází. Sněžení ustává a my se vracíme zahřát do auta.
Časově to vychází akorát na odjezd za sovicí. Čekám, kolik nás zase bude čekat kontrol, ale jelikož je sobota, tak je celkem klid. Pár policejních aut vidíme, ale kontrola žádná. Stavujeme se pro svačinu na stejné benzínové pumpě jako před dvěma dny na tankování a víme, že nás čeká asi 25 km lesní rozbitou cestou. Cesta je naštěstí zasypaná čerstvým sněhem a tak jedeme trochu rychleji. Hraniční kontrole se ale nevyhneme. Opět nás zastavují a tentokrát má jeden ze stráže přes rameno samopal. Jsme přece v Polsku ne? Je to takový zvláštní pocit, když vám někdo ozbrojený obchází kolem auta a druhý opět vyzvídá co tam děláme a proč. Přichází nutná kontrola kufru a foťáků, a po zapsání našich občanek nás pouští dál. Přijíždíme na místo k sovici, kde už je zase několik aut. Informace je úplně stejná jako ve čtvrtek. Sovice se zatím neukázala. Jeden místní fotograf nám ale říká, že nedaleko je stádo zubrů, které čítá asi 140 jedinců. Jedeme se tedy na stádo podívat a pak se vrátíme. Stádo je opravdu velké a odpočívá na louce kousek od cesty. Jdeme udělat pár fotek a vracíme se. Počasí je mrazivé, ale krásně svítí slunce. Čas utíká jako voda. Auta pomalu odjíždí, ale snažíme se vydržet. Pozorujeme nádherný západ slunce, ale sovice nikde. Přijíždí další hraniční stráž a začíná se opět vyptávat, co tam děláme. Tentokrát se to obešlo bez nějakého zdržování, zapisování a my odjíždíme domů. Po celém dni venku se v teplém autě projevuje trochu únava, ale cestu zvládáme dobře a před jedenáctou jsme v Ostravě, kde se loučím s Vláďou. Doufám, že to nebude na dlouho a že se brzy zase uvidíme. Po půlnoci jsem doma a unavený jdu spát. Byl to krátký výlet, ale plný zážitku. Jen by mě zajímalo, jak to bude na Polsko/Běloruských hranicích dál. Další fotografie z polských výletů naleznete v galerii zde.
