Chorvatsko – Starigrad Paklenica II.

Po dvou letech téměř na den přesně se vracím na místo činu. Jedeme opět do Chorvatska k Národnímu parku Paklenica hledat a fotit herpetofaunu. Výlety jsem začal plánovat společně s kamarádem Ondou Uhlířem a na týdenní akci se k nám přidal náš společný kamarád Petr Bambousek. Jako nováček na našich akcích nás doplnil René. Cesta je jako vždy naplánovaná na noční jízdu, tak ať si neukrajujeme čas, který můžeme využívat jinak. Výhodou toho , že se člověk vrátí na místo kde už byl  je to, že ví, kde a co je. Nemusím hledat obchod, benzinku, parkování, vstupy do parků a místa vhodná k focení atd. Po příjezdu se v klidu vybalujeme a než si dáme něco dobrého na oběd, jdeme se podívat kolem ubytování. Kromě ještěrek, které jsou už v provozní teplotě, jsme ale neviděli nic. Po obědě jedeme ke starému majáku, kde to bylo před dvěma roky velice plodné. I tentokrát má toto místo co nabídnou. V jezírku probíhá páření ropuch zelených, na kamenných zídkách pobíhají ještěrky, nechybí blavoři žlutí a želvy zelenavé. Na jednom místě jsem zahlédl i nějakého hada, ale než jsem stačil reagovat, zmizel v kamení. Počasí hlásí všelijaké a bude to asi jak na houpačce. Jednou bude krásně, pak zase zataženo a nebo nějaká ta bouřka. Na základě tohoto se domlouváme, který den kam vyrazíme, protože jsem naplánoval tři výlety, ať se nemotáme celý týden jen kolem majáku. Bylo jasné, že si dáme výšlap do kopců Velké Paklenice, pojedeme k vodopádům Krka a omrkneme nějaká místa na ostrově Pag.

Druhý den dáváme ještě odpočinkový a jsme v okolí ubytování a to i z důvodu zataženého a deštivého počasí. Pak už ale není nač čekat a další den vyrážíme na ostrov Pag. Mám pár tipů kam se zajet podívat a hned první nám vychází, v malém jezírku vidíme hned několik želv bahenních. Tento ohrožený druh vodní želvy se u nás v České republice vyskytuje jen na několika málo místech a její populace nebude asi všude původní a je doplněna právě jedinci z Balkánu. Z želv mám radost, povedlo se i pár fotek, ale nic jiného se nám na výletě nepovedlo. Odpoledne se ale zadařilo. Už vím co je to za hada, který mi první den unikl do kamenné zídky. Je to šírohlavec východní. Krásně vybarvený dospělý jedinec. Jeho focení si užíváme a musím říci, že měl celkem trpělivost a tak máme fotky jak širokáčem, tak i dlouhým sklem nebo makrem. V noci má být jasno a kluci už přemýšlí jak půjdeme fotit noční oblohu. Nakonec se k majáku vyrazilo i v noci. Já jsem se místo noční oblohy pokoušel vyfotit ropuchu v blízkém jezírku.

Dny ubývají a tak hned další den jedeme k vodopádům Krka. Když jsme byli v loňském roce na vodopádech v Bosně, tak tam nebyl v květnu skoro nikdo. Tady to bylo bohužel jinak. I přesto, že ještě není plná turistická sezóna, je zde celkem hodně lidí a nejvíce je to poznat u hlavního vodopádu Skradinski buk a přilehlého občerstvení. Zde jsme se zastavili i my. Dáváme si něco k jídlo a pokračujeme dál a snažíme se vyhnout těm nejhlavnějším místům. To se nám celkem daří a najednou jsme na cestičkách, kde nikdo není. To taky hned přináší první ovoce. Vidíme první užovky podplamaté a hned u cesty nacházím skvrnovku kočičí. Z tohoto nálezu mám radost. Tato evropská bojga je v teplých dnech aktivní hlavně v noci a za soumraku, ale dnes není tak teplo a ve stínu si odpočívala u cesty. I přesto, že má zadní jedové zuby a je velice kousavá, je pro člověka neškodná a ta naše ani nekouše a je krásně klidná. Pomalu budeme muset opustit park a tak se opět přes lávku u hlavního vodopádu, pomalu vracíme k autu. U vodopádu momentálně není vůbec nikdo. Škoda, že to tak nebylo, když jsme přišli. Na ubytování se vracíme po západu slunce a po večeři jen odpočíváme a připravujeme se na další den. Čeká nás výšlap do kopců Velké Paklenice.

Počasí je ideální, tedy aspoň dole u pobřeží. V horách Velebitu se ale stále honí mračna, ale věříme, že to vydrží. Jelikož naše fyzičky nejsou v top formě, tak jdeme pomalým krokem. Na začátku míjíme u strmých stěn horolezce, ale turistů zde není mnoho. Cestou potkáváme nádherné ještěrky zelené, balkánské a ještěrkovce dalmátské. Jsme na odpočívadle zhruba 500 m.n.m a objednáváme si  oběd. Ptáme se místních na zmije růžkaté, které by jsme rádi našli a dostáváme pár informací. Pomalu se chystáme vyrazit, ale přichází bouřka. Tu přečkáváme v nedalekém domě, kde nás majitel pohostil kávou a nabízí nám místní pálenky. Ty však necháváme stranou. V domě je možné se i ubytovat a tak si bereme vizitku. Určitě se bude hodit. Po bouřce už se slunce nechce ukázat a celkem se ochladilo. Nacházíme ale dospělou užovku stromovou, tak aspoň něco se povedlo. Cestou dolů jsme měli v plánu nafotit ty malé zelené varany. Tak říká Ondra Uhlíř velkým zeleným ještěrkám. Ty se ale po bouřce už neukazují a než dojdeme dolů k autu už nepotkáváme vůbec nic. Další den a poslední výlet je u konce.

Poslední den trávíme u pobřeží a v okolí ubytování ve společnosti ještěrek italských, blavorů a želv. Pokouším se prohledat kamenné zídky kolem našeho domu a vystoupat i trochu do hor, ale najít zmiji, nebo třeba nějakou užovku či štíhlovku se mi nedaří. Týden utekl jako voda. Večer se balíme a brzy ráno vyrážíme směr domov. Úlovků nebylo mnoho, ale i tak si myslím, že se vše povedlo a viděl jsem zase něco nové. Všem klukům děkuji za společnost a příjemně strávené dny. V případě, že máte o podobný fotovýlet zájem, můžete se přidat.