Na přelomu dubna a května se uskutečnila již čtvrtá foto akce za hady Chorvatska a v pořadí druhá k Bačinským jezerům. Původně jsem uvažoval, že krátké povídání z této poslední cesty nazvu úplně jinak. Nechtěl jsem ale nadpisy které dávám přerušit a tak jsem si název Splnění dětského snu odpustil. Ti, kteří četli mé články z chorvatských akcí, tak vědí, že se mi zatím nepodařilo najít to vysněné, ale tentokrát se to povedlo. Jak to vlastně všechno začalo? No přece tak jako vždycky. Banda chlapů nasedá v neděli večer v Brně do dodávky a chystá se směr jih. U auta jsem přivítal i nové tváře, ale taky ty, se kterými jezdím už pravidelně. Zavazadlový prostor se začal plnit a když se na úplný vršek kufrů a fotobatohů ukládaly freedivingové ploutve, ateliérová světla a pozadí, věděl jsem, že bude o zábavu postaráno. To jsem ale ještě netušil, kolik vezeme kvalitního, ale opravdu kvalitního pití na večerní sedánky ve společenské místnosti. Cesta díky dálnicím utíkala jako voda a to doslova. V Chorvatsku leje jako z konve. I tak jsme zhruba za 10 hodin na místě. Hned ráno se tedy ubytováváme stejně tak jako v roce 2017 v úžasném kamenném domě nedaleko jezer. Jelikož jsme nebrali nic k jídlu a pití – myslím nealko, tak jsme hned po vybalení narvaného kufru jeli nakoupit do nedalekého Lídlu. Přestalo pršet, ale je zataženo a teplota nic moc. Ondra Uhlíř nám jde uvařit něco dobrého k jídlu a já s ostatními jdu zatím na první krátkou procházku. Cestou prohlížím kamenné zídky, keře další možná místa kde by něco mohlo být. Odkrývám kousek starého dřevěného prkna a tam je. Je tam malinkatý, ale nádherný můj dětský sen. Pruhované loňské mládě užovky levhartí. Leží tam stočená a ani se nehne. Já nevěřím vlastním očím a okamžitě ji chytám. To mi oplácí kousnutím, které není ani cítit. Je vidět, že je to bojovnice. Je ale nádherná a já mám nepopsatelnou radost. Vím, že klukům taková tkanička do bot nic moc neříká a ti kteří toho o hadech moc neví, tak ani netuší, co to vlastně držím v ruce, ale já jsem po pár hodinách v Chorvatsku maximálně spokojen. Vracíme se na oběd a já se těším, až náš úlovek ukážu Ondrovi a Vláďovi. Po obědě jdeme obejít část jezer a doufáme v další úlovky. Už se nám ale nedaří nic najít a tak se po noční cestě a celkem vydatné procházce vracíme. Po degustaci dobrých nápojů jdeme všichni ulehnout.
Druhý den je počasí trochu lepší a sem tam svítí slunce. 16°C není nic extra ale i tak jsou venku blavoři, sem tam zahlédneme ještěrku a nacházíme čerstvé mládě želvy zelenavé. Had ale žádný. I tak si ale konečně dopřáváme první focení. Nevím, jaké tady panovalo počasí před našim příjezdem, ale oproti roku 2017, kdy jsem byl u jezer poprvé mimo letní dovolenou, to tu pěkně kvete a tak se do fotek snažíme zakomponovat něco barevného. Odpoledne se nám daří najít užovky podplamaté, které jsou zde velmi hojné a želvu zelenavou. Honza si tak může poprvé vlézt do vody, využít všechnu výbavu co sebou vezl a pokusit se natočit něco pod vodou. Večer nám v rychlosti ukazuje výsledky a jsem nadšen. Povedlo se mu natočit podplamatky jak pod vodou loví ryby a moc se mi to líbí.
Dle předpovědi se má počasí další dny zlepšovat a zhoršení má přijít až o víkendu. Ve středu na svátek práce máme v plánu obhlídku dalších míst. Dopoledne je krásně slunečno a tak se vydáváme na místo, kde jsme před dvěma lety našli krásného samečka zmije růžkaté. Stoupáme do kopce skalnatým terénem s porosty borovic až k vrcholku, kde je krásný výhled k jezerům a na druhou stranu na město Ploče. Nad hlavami nám poletují vlhy a vlaštovky, ale kromě velkých stonoh páskovaných a strašníků dalmátských se mi nedaří nic najít. Vracíme se k autu. Cestou vidíme v kamenech menší štíhlovku balkánskou. V kamenech se mi ji ale nepovedlo chytit. Po obědě máme naplánovanou delší procházku k zadním jezerům, ale počasí se opět kazí. Ochladilo se, začalo foukat a sem tam je dešťová přeháňka. Kromě blavorů nenacházíme nic.
Po svátku, který jsme tedy moc fotograficky nepojali se ve čtvrtek vydáváme do Bosny k vodopádům Kravica. To místo se mi strašně libí a mám v hlavě fotku, která se mi zde při poslední návštěvě nepovedla. Plán mi totiž překazila lávka, která ještě nebyla nachystaná na turistickou sezónu a nebyla ukotvena na druhý břeh. Letos jsem si říkal, že jestli tam opět nebude lávka, tak se na druhou stranu dostanu jinak. Díval jsem se do map a musel bych se sice vrátit k autu, ujet pár kilometrů a jít kus pěšky, ale co bych pro fotku neudělal. No jo, ale kdyby jen lávka byl ten zádrhel, tak by to bylo fajn. Už když se po schodech blížíme k vodopádům, tak mi přijde, že nějak moc slyším hukot vody. Ještě ani nejsme dole a dostáváme lehkou sprchu od tříštící se padající vody. Hladina vody je minimálně o metr větší a když se dívám na druhou stranu, kde jsem chtěl fotit, tak mi bylo jasné, že plán musím opět odložit. No nic, jde se hledat něco k focení. Všichni jsme se těšili na velké zelené ještěrky balkánské, kterých zde posledně bylo opravdu hodně. Jdeme podél řeky a díky vysoké hladině vody musíme překonávat různé nástrahy v podobě nečekaných zátok a kluzkého bahna. Ještěrky ale nikde. Říkám si, že to není možné. Počasí je ideální, mladé ještěrky a jiné menší druhy se sem tam ukáží, ale jinak vůbec nic. Jsem z toho celkem zaskočen a je to druhý zádrhel dnešního dne. Vlastně už třetí, protože při příchodu k vodopádům jsme zjistili, že ještě nestihli v menší restauraci nachystat kuchyň na sezónu a tak není jídlo. No tak a co teď. Pokouším se projít co se dá, ale nic. Nakonec usedáme u břehu, kde poletuje hodně motýlic a kluci si pokoušejí udělat nějakou fotku. Rosťa našel nádherné kudlanky jižní a tak si říkám aspoň něco. V restauraci si pak dáváme jako oběd pivko a brambůrky. Pokusím se ještě jednou projít břeh. Jdu tam, kam mi to jen terén dovoluje, ale nic. Když se ale vracím, vidím krásnou velkou užovku obojkovou v balkánské pruhované formě. Říkám si, že ta mi nesmí utéct. Není to žádný extra druh, ale mám z ní radost a je možnost zase něco fotit a to si parádně užíváme. Honza se rozhodnul, že ještě jednou vleze do vody a jak užovka poplave pryč, že si ji natočí pod vodou. Slunce už pomalu zapadá a voda je tak ledová, že bych tam opravdu nevlezl. Nakonec ten den nedopadl až tak strašně, ale z ještěrek jsem byl zklamán. Jak ale říkal Ondra, je to důvod se sem vrátit.
Týden se pomalu blíží ke konci a předpověď hlásí, že pátek bude poslední pěkný den a v sobotu bude celý den pršet. Je tedy potřeba toho posledního pěkného dne nějak využít. Jsme domluveni, že ráno pojedeme na pláž k jezeru, aby mohl Honza se svoji výbavičkou ještě jednou pod vodu a pokusil se ještě zlepšit své záběry užovek podplamatých pod vodou. A já s klukama se projdu kolem dalších jezer. Cestou potkáváme ještěrky balkánské, které jsme hledali v Bosně, ale na chycení a kloudné focení to nebylo. Jsme domluveni, že za tři hodiny vyzvedneme Honzu a tak máme ještě asi půl hodiny a pak se musíme vracet. Nevím proč, ale nějak jsem cítil, že tu zmiji růžkatou, kterou si každý moc přál vidět a fotit najdeme. Netrvalo to snad ani pět minut co to říkám Vláďovi a najednou je tam. Krásný sameček leží na kraji cesty. Při chytání nám ale ukazuje, proč je chorvati zabíjejí a nemají je rádi. Je slušně rozzuřený a kouše. Nebylo mu to ale moc platné. Chceme si ho přeci jen vyfotit a určitě se nechystáme mu useknout hlavu. Vracíme se k autu. U břehu vidíme Honzu jak leží na plážičce. Říkáme si že už má asi natočeno a odpočívá. No ale ono je to jinak. Honza když lezl do vody utopil svoji techniku. A tak vlastně ani nic natáčet nezačal a celou dobu čekal na nás a sušil co se dalo. No radostné to není, ale Honza to bere sportovně a říká si, že to je aspoň důvod si koupit něco novějšího. Tak jsem ho snad aspoň potěšil našim úlovkem. Na odpoledne máme vystaráno. Ze začátku je u kluků vidět dostatečný respekt, ale až se zmiják uklidnil, tak se fotilo co to jen šlo. Jelikož na sobotu neustále hlásí 98% dešťových srážek, tak to bylo asi poslední focení venku a na sobotu máme v plánu si zablbnout na ubytku s ateliérovým vybavením.
Má pršet a tak nikdo se do žádného vstávání nehrne. Jen Honza, který si ráno chodí zaběhat si přivstal a udělal dobře. Ono totiž neprší a při svém ranním rozběhu chytil další a tentokrát o něco větší užovku levhartí. Po snídani stále nepřichází déšť a tak toho rychle jdeme využít a tuhle krásku si jdeme vyfotit do nedalekého lomu. Nemohu se té krásky nabažit. Po obědě se už ale předpověď počasí naplňuje a leje jako z konve. Ve společenské místnosti blbneme se světly a tvoříme si menší ateliér pro kudlanky. Akce pomalu končí. Večer už uklízíme, balíme si věci a po večeři jdeme spát. V pět ráno je odjezd domů. Tentokrát jsem se trochu víc rozepsal, ale nějak mi nešlo přestat. I přesto, že počasí nebylo ideální a nachodil jsem za šest dní osmdesát devět tisíc kroků, tak se opět podařilo najít zmiji růžkatou a hned dvakrát moji vysněnou užovku levhartí. Navíc se sešla super parta a za sebe musím říci, že jsem si ten týden moc užil. Kdyby měl někdo chuť si užít něco podobného, tak je zde v roce 2020 určitě možnost.
Ondro super, jsem si početl a k situle gratuluji.?