Začátkem července bylo nádherné počasí a toho je potřeba přece nějak využít. Blíží se sobota a já přemýšlím, co bych tak mohl podniknout. V sobotu je šílené vedro a já zvažuji, jestli vůbec někam vyrazím. Mám v hlavě dvě možnosti. Focení krásných jasoňů červenookých ve Štramberku, které jsem si loni moc dobře nenafotil nebo něco nového, co jsem ještě nikdy neviděl a znám to jen z knížek a internetu. Tím neznámým je ploskoroh pestrý. Focení jasoňů je v plném proudu a tak bude na lokalitě asi hodně lidí a i když je to tutovka vyhrála ve mně touha poznat něco nového. Po obědě balím batoh, sedám do rozpáleného auta a vyrážím po dálnici směr Mikulov. Vytypovaná lokalita se blíží a já zastavuji u benzínové pumpy, abych si koupil něco k pití. Nemám ani odvahu vylézt z auta, kde mám příjemných 22°C. Displej auta totiž ukazuje 37,5°C. Je to fakt vražedné vedro, ale když už jsem jel takovou dálku, tak to nevzdám. Kupuji si raději dvě 1,5l minerálky, sedám do auta a přesouvám se na místo. Přezouvám se z pohodlných ťapek do botasek a vyrážím. Ani ne po padesáti metrech na neznámé lokalitě zjišťuji, že jsem regulérní blázen. Koupaliště a veškeré vodní plochy vhodné ke koupání jsou přeplněné a já se plahočím stepní krajinou. Ze začátku trochu bloudím, ale pak přicházím na místo určení. Teď už jen nejít toho zvláštního tvorečka, který trochu připomíná motýla nebo vážku a patří třeba jako mravkolev, jehož larvy asi všichni znáte z knížky Ondřeje Sekory Ferda mravenec mezi síťokřídlé. Procházím se naprosto vyschlou loukou bez kousku stínu a popíjím zelený „ledový“ čaj. Po louce poletuje spousta okáčů bojínkových. Najednou asi metr přede mnou něco vzlétne z trávy a asi o deset metrů dál, to zase usedá na suché stéblo. Z posledních sil se rychle přibližuji. To se však jeví jako špatný nápad. Tvor opět vzlétá, ale tentokrát nikam neusedá a mizí někde v dálce. I když jsem nebyl dost blízko, vím, že to byl ploskoroh a mám obrovskou radost. Odkládám batoh a usedám do trávy. Bohužel v blízkosti moc stínu není a tak se dál peču ve vlastní šťávě. Vytahuji si foťák, nasazuji makroobjektiv a obhlížím okolí. Najednou ho vidím. Krásně sedí s roztaženými křídly nedaleko mě. Klekám na tři, protože v jedné ruce držím foťák a pomalu se přibližuji. Ploskoroh trpělivě čeká. Jsem už celkem blízko a tak dělám první fotky proti slunci, ale aspoň něco. Ještě kousek, pár fotek a ploskoroh opět mizí. Jsem tak spokojen, že už ani necítím ta spálená ramena.
Hledám dál a daří se mi. Jen s focením je to špatné. Jsou na rozdíl ode mě ze sluníčka tak nebití energií, že mě nenechají se doplazit na fotitelnou vzdálenost a když už bych přeci jen chtěl udělat nějakou tu fotku, sklapnou křídla, což nevypadá tak dobře. Stejně pak ale zase někde zmizí. Nějakou tu fotku mám a tak se totálně vyčerpán vracím. Cestou ještě zahlédnu překrásnou housenku lišaje pryšcového a tak dělám jen pár fotek a s jazykem u paty docházím k autu. Startuji, mírně pouštím klimatizaci, abych nedostal šok, a dávám si ohřátou minerálku. Jsem rád, že se mi podařilo tohoto zajímavého tvora najít a vím, že se sem musím vrátit. Netušil jsem, že to bude tak brzo. Domlouvám se s kamarádem Honzou, a další víkend, se opět nacházím na lokalitě. Honza je po odpolední směně a tak se nám nedaří dorazit na lokalitu brzo ráno, abychom zastihli ploskorohy ještě v klidu. Netrvá to moc dlouho a kolem prolétá první exemplář. Odkládáme batohy a jdeme fotit. Za pár minut dostávám záchvat smíchu, když vidím, jak Honza běhá po louce a pronásleduje ploskoroha. Ti jsou totiž zase plní elánu a tak focení není moc plodné. Každý máme tak jednu použitelnou fotku. Alespoň vím, že na tyto ostražité lovce musím příště vyrazit brzo ráno. Nicméně jsem ještě na odpoledne naplánoval focení roháčů a tesaříků obrovských a tak se vracíme do auta a vyrážíme na broučí obry naší přírody. O tom, jak se nám dařilo či nedařilo, napíšu zase v dalším článku.
