Poslední noc v Baťově domečku u moře proběhla v klidu a v pohodě. Není potřeba brzo vstávat a tak je možné se pěkně dospat. Odjezd je v plánu až po obědě a tak někteří využíváme volný čas k nákupu suvenýrů a poslání pohledů rodinám.
Po obědě na nás čekají dvě auta. Jedním odjíždí naše kufry směr poslední ubytování, které je vlastně stejné jako to první a druhým autem vyrážíme na odpolední focení orangutanů. Šoféra dělá Petr Bambousek a cestu zvládá naprosto v pohodě. Moc se na opičáky těším, ale zároveň mám strach, jestli se mi podaří něco pěkného nafotit. Moc dobře vím, že tato možnost už se třeba nebude opakovat a tak bych si přál tato nádherná zvířata nějak pěkně zvěčnit. Jsme na místě. Hned při příchodu nás vítá jedno rozdivočelé mládě, které dělá ve větvích neuvěřitelné hlouposti. Jeho matka je opodál. Vytahujeme foťáky a už je zase slyšet cvakání závěrek. Zanedlouho přichází ještě jedna samice s mládětem. Opět je co fotit a tak si to užíváme.Já jen doufám, že tam budou nějaké použitelné snímky. Velký dospělý samec tentokrát nepřichází a tak budu muset věřit, že mám nějakou použitelnou fotku z první návštěvy. Asi po dvou hodinách focení odchází orangutani do hlubin lesa a tak nám nezbývá nic jiného, než se rozloučit. Jsou to opravdu nádherná inteligentní zvířata. Kupujeme si chlazené nápoje a unavení a propocení se vracíme do auta. Cestou si v malém obchůdku kupujeme něco dobrého a jedeme se ubytovat. Tentokrát na nás nečeká náš long house, ve kterém jsme trávili naše první noci na Borneu, ale zase trochu jiný dřevěný domek.
První co děláme je to, že vybalujeme vlhké a špinavé oblečení, které za posledních několik dní nedostalo možnost uschnout. Dáváme vše na jednu hromadu a jdeme si sednout na terasu, kde odpočíváme v houpacích sítích a čekáme na večeři. Na místní paní, která přináší výbornou večeři, u které nechybí vychlazená papája a meloun, čeká naše obrovská hromada špinavého, vlhkého a ne zrovna vonícího oblečení. No moc jí to nezávidíme. Po večeři už jen odpočíváme, stahujeme fotky na disky, nabíjíme baterie a připravujeme se na další den. Jdeme brzo spát, protože nás čeká brzké vstávání. Když mi zvoní budík je venku ještě tma. Dáváme si snídaní a jdeme k autům. Máme s sebou další dva pasažéry, kteří jsou ubytovaní na stejném místě jako my, a kteří mají zájem se jet podívat na stejné místo. Už svítá a přijíždíme na břeh řeky, kde na nás čekají loďky, které nás odvezou do národního parku, do kterého se nedá dostat jinak než po vodě. Hlavním motivem mají být nosaté opice kahauové. Cesta loďkou není nijak dlouhá a tak zanedlouho vystupujeme. Jelikož přichází odliva moře ustoupí o několik stovek metrů a z pobřeží se stane velká pláž, musejí loďky odplout. Na dřevěném molu už nás čeká trojice zlodějských opic. Petr nás upozorňoval, že si máme na makaky dávat pozor a nic v jejich přítomnosti neodkládat a nedávat z rukou. Jdeme se nahlásit na recepci a cestou potkáváme první divoká prasata, která se vůbec nebojí a volně procházejí kolem nás. Vyrážíme na stezku, kde je možnostpotkat nosáče. Ze začátku je cesta po chodníku a dřevěné lávce celkem v pohodě až na sluníčko, které už nám zase ukazuje svoji sílu. Obloha je úplně vymetená a nikde ani mráček. Cestou pozorujeme nekončící cestičku denních termitů, kteří si svoji trasu vybrali po dřevěném zábradlí stezky. Lávka končí a dál už jdeme přírodní, krásnou, ale celkem náročnou cestičkou. Nahoru, dolů, po kořenech a kamenech. Vše je vlhké a klouže, tak je potřeba dávat pozor. Nejhorší ale je, že žádné opice nepotkáváme. Po pár kilometrech přicházíme na pláž, kde stezka končí. Dáváme si trochu oddych. Procházím se po pláži a fotím si kraba a všudypřítomné lezce, které se mi nedaří zvěčnit tak, jak bych si přál. Kluci se pomalu vracejí a já si ještě dělám dokumentační fotky širokáčem. Vydávám se na cestu zpátky. Kluky už jsem nedohnal a tak jdu sám. Až u termitů jsem dohnal Jardu a pokoušíme se udělat nějakou fotku. To je celkem oříšek a tak to zanedlouho vzdávám. Vracím se k recepci.Moře ustoupilo natolik, že není pomalu vidět. Na jednom místě pod dřevěnou lávkou je velké množství krabů houslistů, kteří předvádí šarvátky svým jedním dlouhým klepetem. Mají úžasnou barvu a tak slézám pod lávku a přemýšlím, jak je vyfotím. Kraby se při sebemenším pohybu okamžitě schovávají do svých děr v písku. Dělám pár dokumentačních fotek a prchám. Vyhání mě velké množství komárů.
U recepce se potkávám s klukama. Už viděli i nosáče a jdou mi je ukázat. Ti jsou ale vysoko v korunách stromů a odpočívají. Vypadá to, že se asi nějaké aktivity nedočkáme, ale po pár minutách se celá tlupa začíná přesouvat na jiné místo. Je to úplně jiné než u orangutanů, kteří se bez sebemenších hlasových projevů v klidu přesouvají. Kahauové předvádí v korunách stromů neuvěřitelné skoky, mladí se honí a neustále po sobě pořvávají. Hlasový projev je hodně srandovní a baví nás. Sem tam si sednou a dávají si zelené listí stromů. To je asi jediná možnost, jak udělat alespoň nějakou fotku. Je ale pravé poledne a slunce se nemá za co schovat. Fotit se moc nedá, ale každý se snažíme, co se jen dá. Celá tlupa se vzdaluje a tak si jdeme dát do restaurace, tedy spíše jídelny něco k jídlu a pití. Všude kolem se pohybují makakové a tak si musíme dávat pozor. Nerad bych viděl opici, jak mi prchá s foťákem za několik desítek tisíc. Po jídle se jen tak procházíme a každý hledá něco k focení. Sem tam se nám ukáže kahau, ale naše fotoaparáty se jim asi moc nelíbí a tak vždy zase někam odskáčou. Procházíme s Ondrou Uhlířem pláž a porosty kolem, jestli nenajdeme nějaké hady nebo varany. Vedro je přímo nesnesitelné a už pomalu začínám pociťovat spálený krk a ruce. Přicházíme na místo s kraby houslisty. Ondrovi se do focení moc nechce, ale nakonec se jdeme o něco pokusit. Sedám si na jedno místo a zaostřuji si na jednu noru, kde se krab schoval. Snažím se ani nepohnout a pomalu ani nedýchám. Netrvá to moc dlouho a krabi se pomalu derou na povrch. Najednou je jich kolem nás několik desítek. Dělám fotky, s kterými jsem celkem spokojený a tak se vysvobozuji ze strnulé polohy. Pomalu se zase vracíme a potkáváme Petra. Ten nám říká, že ví, kde jsou dva chřestýšovci a je možné si je nafotit. No super. Cestou vidíme odpočívající tlupu makaků. I oni toho mají v tom vedru plné zuby a tak si je můžeme v klidu nafotit. Nejvíc nás ale učarovala několikadenní mláďata, která jsou opravdu roztomilá. Máme nafoceno a jdeme na hady. Chřestýšovci jsou každý na jiném místě a tak se střídáme a pomáháme si trochu stínit prosvítající nepříjemné slunce, které v pozadí nedělá na fotkách vůbec nic pěkného. Tito hadi jsou jedovatí, aleneuvěřitelně klidní. Za celou dobu našeho focení neudělali sebemenší pohyb a to jsem byl s makroobjektivem hodně blízko. Fotek mám víc než dost a tak odcházím. Jdu si dát něco k pití. Den pomalu končí a moře se pomalu vrací. To znamená, že zanedlouho pro nás připlují loďky. Byl to úžasný den. Ze začátku to nevypadalo vůbec slibně, ale nakonec mám na kartě tři druhy krabů, makaky, chřestýšovce a nějaká ta fotka s kahauem tam snad taky bude. Cestou k lodi se nám podařilo narazit na rodinku hulmanů a tak přibyly další fotky. Den byl naplněn víc, než jsem doufal a to jsem si nevyfotil dlouhonohé svižníky a všudypřítomná dlouhosrstá divoká prasata. Lodě připlouvají. Nasedáme a loučíme se s nádherným místem. V přístavu nasedáme do auta a unavení míříme k našemu ubytování. Ještě včera bylo v plánu si večer zajet na noční focení žab, ale moc dobře vím, že tohle už nezvládneme. Při příjezdu na nás čeká bohužel naše poslední večeře na Borneu. Dáváme si pivka a pomalu si balíme kufry, ať poslední dopoledne neztrácíme čas balením a pokusíme se každý ještě něco nafotit. Poslední večer už jen tak sedíme, vykládáme a víme, že tahle úžasná cesta je u konce. Poslední pivo z plechovky a ulehám na poslední noc pod moskytiéru.
Ráno po snídani jsem chtěl u rybníčku nafotit nějaké vážky, ale vydatně prší. Při uklízení a dobalování kufrů čekáme, jestli se počasí trochu umoudří. Přestává pršet a tak se jdeme pokusit nafotit krásného nosorožíka, kterého jsme našli předešlý den. Tomu se ale naše focení moc dlouho nelíbí a odlétá. Ještě se jdeme projít na místo, kde rostou láčkovky. Přestává pršet a vysvítá slunce. Je neuvěřitelné vlhko a za pár minut jsem úplně durch mokrý. I když se nám moc nechce, musíme se vrátit, osprchovat se, dobalit fotobatoh a odjet na letiště, kde se loučíme s naším hostitelem, ale také s Petrem, který na Borneu zůstane ještě jeden týden. No všichni mu závidíme. Na letišti odevzdáváme kufry, utrácíme poslední peníze a posíláme poslední pohledy. Nasedáme do letadla směr Singapur, kde čekáme několik hodin na další letadlo do Dubaje, které má mezipřistání v Kuala Lumpuru. V Dubaji zjišťujeme, že naše letadlo z ČR má zpoždění a tak se nám přílet domů oddaluje. Po několika hodinách a přestupech jsme nakonec v Praze. Už jen čekáme na kufry. Loučím se s Jardou a Pavlem a společně s Ondrou jen taktak stíháme autobus směr Brno. Za dvě hodiny jsme v Brně, kde mě čeká moje žena, na kterou jsem se strašně těšil. Odvážíme Ondru domů a tak se loučím i s posledním účastníkem zájezdu, s kterým jsem na Borneu trávil asi nejvíce času a chtěl bych mu poděkovat, za jeho společnost, trpělivost, pomoc, rady a dobrej pokec.
Hlavně bych ale chtěl poděkovat Petrovi, že jsem mohl jet na tak úžasnou cestu, která byla perfektně připravená, bez sebemenších problémů, plná zážitků a fotografických příležitostí. Největší díky ale patří mojí rodině za to, že jsem se vůbec mohl na takovou cestu vydat.
Doufám, že jsem vás všechny, kteří jste si přečetli mé články a prohlédli fotky v galerii, alespoň trochu vtáhl do děje naší cesty a nenudil jsem vás. Už nemám v plánu psát nic dalšího, ale kdyby vás něco zajímalo, klidně mi napište. Třeba mě ještě něco napadne a něco napíšu. Že by třeba o vybavení a technice, kterou jsem na Borneu používal? No uvidíme.
