Od posledního výletu za hady do Chorvatska jsem neměl až do konce roků žádné plány někam vyrážet. O prázdninách jsem si užil dovolenou s rodinou a na podzim se kupilo hodně práce. V září se ale ozval Vláďa, jestli bych nechtěl jet náhodou na vlky do Polska. Času opravdu moc nebylo a nebyl jsem si úplně jistý, jestli mám jet. Pevné fotografické kryty nejsou nic levného, hodně záleží na štěstí a tak je lepší tam být na více dní. Více dní znamená více šancí. No a tak jsem hodně zvažoval, jestli to má na dva dny v krytu vůbec cenu. Nakonec jsem se rozhodnul, že pojedeme. Začátkem října ve čtvrtek odpoledne už sedím ve vlaku, směr Ostrava. Za necelou hodinku pohodové jízdy jsem na místě. Jiným dopravním prostředkem než autem jezdím opravdu jen velmi výjimečně. Navíc sedím neustále za volantem a tak jsem si ten komfort v podobě kávy, novin a wi-fi opravdu užíval. Na nádraží už čeká Vláďa. Není důvod se zdržovat a tak po nákupu pivek na benzince jedeme směr novému zážitku. Cesta je celkem pohodová a i přes drobné bloudění jsme za tmy po zhruba 7 hodinách na místě. Vítá nás Lukasz, který nás na fotoakci pozval. V dřevěném srubu už sedí další účastníci. Celé osazenstvo je komplet polské, ale i tak je pohoda a sranda. Všichni už se nemohou dočkat rána a jelikož bude brzký budíček, tak se všichni odeberou do svých pokojů a jdou spát. Jen já s Vláďou ještě sedíme u pivka. Připadlo mi, že jsem ani nestačil usnout a už se zase vstává. Rychlá snídaně, kafé a první skupinka odjíždí do krytu. Čekáme na druhou vlnu. Je tma a neuvěřitelné ticho, které za pár minut narušuje přijíždějící DEFENDER.
Nasedáme do auta, do kufru nakládáme něco dobrého pro vlky a medvědy a vyrážíme směr kryt. To jsem ale netušil, co nás čeká. Po pár kilometrech auto odbočuje mimo hlavní cestu do lesa, což se dalo čekat. Přece nebude kryt někde u hlavní silnice. Po pár metrech cesta končí. Říkal jsem si, že teď asi půjdeme pěšky, ale to se mi úplně nezamlouvalo. Představa, že půjdu tou tmou v lese, kde jsou medvědi a vlci, mi asi nedělá dobře. Polsky moc nerozumím, ale některé věci chápu dost dobře. Zpátečka, lehké vytočení kol a kousek couváme. Auto je srovnané přímo naproti strmého břehu v kterém jsou vyjeté asi půlmetrové koleje s obrovskými kameny. Světla auta svítí asi tak jak když vám docházela baterka v takové té staré ruční svítilně s velkou plochou baterkou. To znamená, že vůbec, a přes nános bahna na předním skle není nic vidět. Ve strachu co se bude dít, jsem řekl, že není nic vidět a tak se řidič, kterému jsem v tu chvíli musel důvěřovat, pokusil stěrači okna očistit. Na čelním skle se vytvořil jeden čistý průzor 20×3 cm. Strach byl možná i díky sprostým výrazům na mě znát a Vláďa se mi jen smál. Stejné auto vlastní a ví, co to dokáže. Já ale ne. Sedím vzadu, jednou rukou se držím madla nad okýnkem, druhou rukou přední sedačky a zavírám oči. To byla ale blbost. Chci přece vidět kam jedu. Otvírám oči. Je zařazen první rychlostní stupeň a jedeme. Tedy hrabeme se, bláto lítá všude možně, průzor na předním skle už zase není, auto jede více do boku než do předu, čekám kdy ta nehezky páchnoucí návnada co je v kufru bude na mém klíně, obrovské rány od kamenů do podvozku auta jsou tak šílené, že čekám, kdy nějaký balvan bude sedět vedle mě, auto je mimo koleje, sakra, do prde.., ku.., předkem auta kácíme keře a řidič motá volantem tam a zpátky. Jsme mimo lesík na louce a já nevěřím tomu, že jsem přežil. Ještě asi 200m a jsem u krytu. Ani nevíte, jak jsem byl šťastný, že mohu opustit auto. Uff, jsme v krytu a v klidu si mohu konečně sednout a trochu to rozdýchat. Není ale čas, za chvíli se bude rozednívat a já musím nachystat foťák. Klepou se mi ještě ruce, ale vše mám připravené. Pak si uvědomuji, že tato šílená cesta bude následovat ještě několikrát a já vůbec netuším, jestli to dám. Teď na to ale nebudu myslet. Čekáme přece na VLKY!
Pomalu se rozednívá a slyšíme krkavce. Těch je během pár minut na nebi celé hejno. Říká se, že krkavci doprovází vlky. Už je celkem světlo a netrvá to tak dlouho a on je opravdu tady, nemohu tomu ani uvěřit. VLK. V krytu je hrobové ticho a všichni hledíme jedním směrem. Stoji na kraji lesa a dívá se směrem k nám. Po milimetrech natáčíme objektivy a prvně mačkáme spoušť fotoaparátu. Je to tam, vlk je uložen na kartě a jen pohledy s úsměvy na tváři si dáváme najevo, jakou máme radost. Vlk je celkem v klidu a dává nám hodně času na další fotky. Během dopoledne se ukáže ještě několikrát a v jednu chvíli jsou tam dva, možná i tři. Tím jak různě přebíhají tam a zpátky je to těžké určit.
Po obědě nastal klid. Všichni promazávají nepovedené fotky a sem tam se jen podívají přes sklo ven, jestli se tam něco neděje. Krom krahujců, kteří neustále marně prohánějí sojky, se nic neděje. Pomalu se blíží onen hrozný čas. Čas odjezdu. Ani si nechci představit co nás čeká. Někteří už pomalu balí věci. Já se tomu odjezdu nějak bráním a tak mám foťák ještě v pohotovosti. Stejně tak i Vláďa. Udělali jsme dobře. Z lesa vyšel krásný téměř černý medvěd. Už je celkem šero a tak to bez vyššího isa moc nejde. Fotím co to jde a tak na kartě snad něco bude. Medvěd se moc zastavit nechce a jen rychle prochází přes louku a mizí. Nádherný zážitek. Za pár minut slyším přijíždět auto. Cesta zpátky není tak šílená, jen hrozná. Zvládám to a na ubytování ihned dávám pivo a pak až večeři. Na všech je vidět neuvěřitelná radost z toho co jsme dnes viděli.
Druhý den opět za tmy následoval ten stejný scénář z předešlého dne. Bohužel jen co se týkalo jízdy autem. Před krytem bylo totiž celý den úplně mrtvo. Jen ti krahujci a sojky to tam trochu oživovali a já jsem krahujcům při náletech fandil, ať už konečně něco uloví. Den utíkal úplně jinak a čas se strašně táhnul. Až na závěr se ukázala liška. Ta se ale moc nezdržela a navíc se držela celkem daleko. No nedá se nic dělat. To je přesně to, co jsem psal na začátku. Je to prostě o štěstí a to jsme měli první den a opravdu velké. Taky se mohlo stát, že pojedeme domů bez fotek. Sobota končí.
U večeře je i přes fotograficky neplodný den dobrá nálada. S Vláďou řešíme, v kolik budeme vyrážet směr domov a najednou přichází návrh v podobě ranního focení v krytu. Zvažujeme, jestli ano či ne a jestli já se chci opět nervovat při jízdě autem, ale nakonec proč ne. Rozhodnutí to bylo víc než dobré. V noci klesla teplota lehce pod bod mrazu a vyjasnilo se. Ráno zase ta strašná cesta ke krytům a už zase sedíme na svých místech. Vypadá to na krásný východ slunce. Ještě aby přišel ten vlk, nebo medvěd. Ještě je celkem tma a vidím něco běžet těsně kolem krytu. To je vlk! Paráda, tak ještě aby se ukázal, až bude více světla. A povedlo se! Vlci v krásném světle téměř bez přestávky celé ráno před krytem. Karty plním do posledního možného místa. Vlci odchází a nám přichází čas odjezdu. Děláme si společnou fotku a defenderem si snad už i užívám poslední jízdu. Teď už jen rychle zabalit věci, rozloučit se a vyrazit k domovu. Musím říci, že odjíždíme moc spokojeně a asi poslední akce roku 2017 byla zase úspěšná. Tentokrát jsem se trochu rozepsal, ale snad vás zážitek s autem aspoň trochu pobavil. Jestli máte o podobný výlet a zážitky zájem, můžete se přidat.
