Ve čtvrtek 9.5. proběhla v Prostějově v Ekocentru Iris, přednáška Petra Bambouska Borneo očima fotografa. Během necelých dvou hodin, co Petr povídal a promítal své fotografie a krátká videa se mi vybavil celý náš pobyt na Borneu. Tak moc mě to vrátilo zpátky na úžasná místa ostrova, že jsem se rozhodl napsat konečně další článek, na který jsem se už chystal delší dobu. Malé vrtulové letadlo přistává na letišti. Zde na nás čeká odvoz na další nové místo, kde strávíme jedny z posledních dnů na Borneu. Asi po dvou hodinách dorážíme na místo. Na recepci si vyzvedáváme klíče a pěšky v plné polní jdeme na ubytování. Menší cihlové domečky mi připomínají Baťovy domy ve Zlíně. Ubytování je sice o dost menší než to poslední, ale je pěkně zařízené, čisté, vybavené větráky a to nám stačí. Navíc je domeček posazen v mírném kopci a kolem dokola je jen příroda. To, že jsme blízko přírodě a živočichů se ukázalo hned další den, ale to až později. Po zabydlení už nám moc času na focení nezbývá, ale jelikož jsme pár desítek metrů od pláže Jihočínského moře, jdeme se pokusit vyfotit západ slunce. Bereme stativy a jde se na pláž. Přicházíme právě včas. Za pár minut se slunce schová. Krásný západ slunce nám ale kazí mraky nad obzorem a tak úplně spokojeni nejsme. Každopádně nějaká ta fotka vznikla. Po západu slunce odcházíme na večeři do nedaleké restaurace. Žádné další focení nebylo v plánu a tak sedíme, vykládáme a někteří díky dostupnému wifi, brouzdají po internetu.
Domluva na další den zní trochu děsivě. V plánu je trek k vodopádům, kde je možné fotit žáby, které na sebe při vzájemném setkání mávají zadní nohou. To se nám samozřejmě líbilo. Stávat brzo ráno nám taky nevadilo, ale vyrazit bez snídaně se nám moc nezamlouvalo. No co se dá dělat. Po návratu od vodopádů se pořádně najíme. Ráno se balíme a pomalu vyrážíme na asi pět kilometrů dlouhou cestu. To však ještě netušíme, že zhruba po tři sta metrech Ondra Uhlíř prohlásí „ jdu hledat hada“. Jen co to Ondra dořekl, našel po dalších pěti metrech nádhernou bičovku zelenou. Je to úžasný tenký, dlouhý a krásně zelený had s nádhernýma očima. Jsem z tohoto nálezu nadšený a nejsem sám. Dáváme si bičovku na trochu lepší místo pro focení a začíná boj. Bičovka nechce vůbec spolupracovat. Nakonec se ale uklidní a dává nám prostor pro focení. Když se však podívám do hledáčku, vidím tam při nastavení ISO 2500 čas 1/15. No tak to je katastrofa. To nemůžu udržet v ruce. Petr používá na focení makro objektiv Canon 100 mm, tak si můžu půjčit jeho sigmu makro 150 2,8 vybavenou stabilizací. Focení bičovky nám zabralo něco přes dvě hodiny a určitě se nám nějaké záběry povedly. Co bylo ale možná ještě lepší, bylo to, že už byla otevřená restaurace, kde na nás čekala snídaně formou švédských stolů a tak se odložil trek k vodopádům až po snídani.
Vracíme se na ubytování, kde necháváme techniku a jdeme se nasnídat. Cestou nacházíme další bičovku. Tu si jen prohlížíme a pokračujeme. Vidina toho, že se najíme, je velká.
Focení bičovky nám pomohlo k tomu, abychom naplnili naše kručící žaludky. V restauraci ještě kupuji pití na cestu a vyrážíme na druhý pokus k vodopádům. Cesta je ze začátku příjemná, po relativní rovince a betonovém chodníku. Najednou ale Petr zavelí doprava a v tu ránu příjemná cesta končí. Jdeme lesem do kopce po stezce, po které už možná dlouho nikdo nešel a místy ani nevím, jestli jdeme správně. Je neuvěřitelné vedro, dusno a chvílemi to vypadá, že bude pršet. Naštěstí spadlo jen pár kapek, které víceméně zachytil hustý porost nad našimi hlavami. Výstup je celkem náročný a tak se víc než na hledání motivů pro focení věnuji cestě, na které by nebyl problém zlomit si nohu. To jsem však netušil, že já i Ondra Uhlíř přehlídneme nádherného a celkem i dost velkého ještěra, který je na tenkém kmeni stromu přímo na stezce.
Všiml si ho někdo, kdo šel za námi a chtěl použít kmen jako záchytný bod a málem šáhl na ještěra. Petr na nás volá, ať se vrátíme a podíváme se, co jsme přehlédli. Říkáme si s Ondrou, že to ani není možné. Je to druh, kterého si Petr strašně přál vidět a nafotit. Jeho krása je totiž v jeho neuvěřitelně modrém oku, které je přímo magické. No a rázem je tu další zdržení na cestě k vodopádům. Ještěr naše focení ale nevydržel tak dlouho jako bičovka a po kmeni vyběhl o pár metrů výš. To je známka toho, že máme pokračovat dál. Ještěra jsme potkali na začátku cesty a tak jsem netušil, jak daleko to ještě do cíle máme. Totálně propocený a vyčerpán přicházím do cíle. Někteří už drží v rukách fotoaparáty a fotí první žabky, které jsou na kamenech kolem vodopádů. Já si sedám a musím trochu vydechnout. Po chvilce se ale přidávám k ostatním. Mávajících žab je dostatek, ale udělat vysněnou fotku s nataženou nožkou se nám moc nedaří. Zjišťuji, že bude asi nejlepší, když se vysleču do trenek a tím budu mít volnější pohyb a nebudu řešit, jestli jsem nebo nejsem mokrej. Voda z vodopádu je navíc velice osvěžující. Podařilo se mi nafotit i malou žabku a pokoušel jsem se chytit vodní želvu, to se mi ale nepodařilo. Kolem poletují krásně barevná šidélka, ale světlo na focení je příliš ostré a tak se ani nepokouším nějaké vyfotit. Po pár hodinách odcházíme jinou cestou zpět k našemu ubytování. Konec stezky je téměř u restaurace, kde už dost unavený usedám k obědu. Na terase příjemně pofukuje od moře a tak sedíme a odpočíváme. Před západem slunce se chystáme zase na pláž. Ze začátku to vypadá, že západ bude lepší než předešlý den, ale opět se na obzoru objevují mraky, které zakrývají slunce a brání krásnému vybarvení oblohy. No nic, čeká nás ještě jeden večer, tak se snad zadaří. Před večeří si bereme baterky a jen tak svítíme do korun stromů, jestli náhodou neuvidíme poletuchu nebo něco zajímavého na focení.
Hned u našeho Baťova domečku nacházím malého ještěra. Tento druh už jsme v noci viděli několikrát, ale přes den se mi ho nafotit nepodařilo. To jsem však netušil, že když další den ráno vstanu, najdu ještěra na svém místě a dovolí mi udělat pár fotek. Konečně jsem se dočkal. Po snídani vyrážíme na další trek a já už se tak trochu po tom včerejším bojím, co mě čeká. Cestou máme dorazit na místo, kde rostou láčkovky. Ještě než dorazíme na začátek stezky, pozorujeme tlupu hulmanů i s jedním krásně zlatě zbarveným mládětem. Pokoušíme se o pár fotek, ale rodinka se pohybuje vysoko ve větvích. Slunce ukrutně pálí. Jdeme po silnici, pak po stezce a já už jsem celkem znaven a to jsme teprve u vstupu, kde se zapisujeme do knihy. To asi proto, kdyby se tam někdo ztratil. Zanedlouho Petr nachází na stromě drobného a nevýrazně hnědého ještěra. Tento druh jsme ještě neviděli. Hned vedle je kousek travnatého plácku a tak si dáváme ještěra na pěknější místo pro focení. Při odchycení se nás tento asi patnáct centimetrů dlouhý dráček pokouší zastrašit otevřením krásně modře zbarvené tlamičky. Aktér celkem spolupracuje a tak si děláme pár fotek a pokračujeme v cestě. Stezka začíná stoupat a tak když přicházíme ke krásnému vodopádu, přijde osvěžení vodou vhod. Ondra našel krásné mládě kudlanky, ale na focení nemám sílu. Po krátkém odpočinku jdeme dál krásnou přírodou. Cestou nacházíme modrookého ještěra, kterého jsme fotili předešlý den, neuvěřitelně velké mravence a Jarda našel krásného křižáka. Je tak bizardní a pěkně zbarvený, že si ho musím vyfotit. To jsem však ještě netušil, jak dlouho to bude trvat. Křižák po lusku ze stromu, na kterém jsem si ho chtěl vyfotit, neustále cestuje a nechce se zastavit. Navíc dost fouká a tak udělat ostrou fotku, je celkem problém. Nějakou tu fotku přece jen mám a tak mohu jít dál. Jarda má trpělivost a tak pokračuje s focením. Procházím kolem místa, kde rostou láčkovky, ale na focení se mi toto místo moc nelíbí. Už se těším, až dojdu do cíle a dám si něco studeného k pití. Konečně! Dorazil jsem do finiše. Kluci už sedí a popíjejí vychlazené drinky. Vyčerpán usedám do stínu terasy. Než dojde Jarda, odpočíváme a pokoušíme se z pohodlí posezení vyfotit veverku. Jakmile jsme kompletní, vyrážíme směr ubytování a hlavně restaurace. Mám už celkem hlad. Dnes je poslední večer, kdy je možné vyfotit západ slunce, ale ani tentokrát se nedaří. Zřejmě z důvodů silných proudů byl zákaz koupání, ale i přes tento zákaz jsem musel své tělo smočit v moři, ke kterému se už třeba nikdy nepodívám. Musím říci, že moře nebylo vůbec osvěžující, ba naopak, bylo neuvěřitelně teplé.
Na této části naší cesty se mi podařilo alespoň dokumentačně vyfotit dva druhy ptáčku a tak mi v galerii přibylo i něco z avifauny. Další část cesty se blíží ke konci a tak se u večeře domlouváme, jak strávíme posledního dva a půl dne. Petr nám podává pár návrhů a jsme moc rádi, že do plánu je možné zahrnout ještě jednu půldenní návštěvu orangutanů. Trochu mi svítá naděje, že se mi třeba podaří lepší fotky, než při první návštěvě. V plánu je také zahrnut jednodenní výlet do národního parku, kde se nám snad podaří zahlédnout a nafotit nosaté opice. Tentokrát jsem se trochu více rozepsal, ale po Petrově přednášce, kde jsem se zase alespoň duševně vrátil na tato úžasná místa, jsem se trochu zasnil. Doufám, že Vás to moc nenudilo. Poslední dny strávené na Borneu, které byly ve znamení velkých opic, si nechám na zřejmě poslední článek.
