Nedávno jsem se vrátil z mé první a doufám, že ne poslední cesty do tropů a konečně se dostávám k tomu, abych napsal prvních pár řádků. Dlouho jsem zvažoval, jak články z cesty napíšu. Vlastně jsem na nic jiného než na to, že článek nebude jeden, nepřišel. Cestu pořádal můj kamarád Petr Bambousek, a i když byl jarní termín plně obsazen, dostal jsem tu možnost a mohl jsem prvního března v odpoledních hodinách nasednout do letadla směr Borneo. Po několika hodinách, přestupech a mezipřistáních, poprvé ochutnávám, co mě dalších patnáct dní čeká. Po prvním kroku mimo budovu letiště se mi zamlží brýle a celé mé tělo pokrývá neuvěřitelná vlhkost a teplo. Když strávíte jeden den v letadle či na letišti, kde je všude klimatizace, je to neuvěřitelný šok, na který byl připraven pouze Petr, který do tropů létá už několik let. Dva týdny před odletem jsem dostal silný zánět do pravého oka, který se mi podařilo celkem vyléčit a tak jsem byl rád, že si mohu později nasadit kontaktní čočky. Vůbec totiž nevím, jak bych focení v takových podmínkách, na které nejsem vůbec zvyklý, v brýlích zvládnul. Přilétáme už za tmy a než dorazíme na první ubytování, jedeme si dát něco z místní kuchyně a chlazené pivko. Chlazené byly teda jen ty první dvě. Třetí pivko dostáváme v růžovém plastovém kelímku, který je plný ledu a s brčkem. Společně s Ondrou Uhlířem vzpomínáme na české pivaře. Po výborném místním jídle se jedeme konečně ubytovat. V autě s klimatizací je moc příjemně, a jelikož jsem toho v letadle moc nenaspal, dohání mě únava. Jsme na místě a opět po vystoupení z auta jsem celý zpocený. Jdeme se podívat na naše ubytování, které mne na první pohled učarovalo. Dřevěné stavení zdobené různými obrázky, maskami, soškami a nevím, čím vším, tomu dodává neuvěřitelné kouzlo.
S Ondrou Uhlířem si bereme společný pokoj, na kterém nás čeká překvapení v podobě krásného lišaje a asi deset centimetrů velké kobylky. No už konečně víme, co nás tady čeká. A to má Ondra Uhlíř strach z veškerého hmyzu. Když jsme se všichni ubytovali, bereme baterky a jdeme se projít zahradou, kde nacházíme naše první kudlanky, strašilky, pavouky, gekony, žáby, obří mravence a hlavně všudypřítomné otravné komáry. Po projití zahrady si konečně dopřávám sprchu. Musím říct, že je to opravdu zvláštní pocit se začátkem března sprchovat studenou vodou venku, ale je to příjemné a alespoň na chvíli i osvěžující. Ještě si chvíli vykládáme, plánujeme další dva dny a jdeme si lehnout. Konečně se po tolika hodinách natáhnu a prospím. Ještě nějakou tu minutu bojuji s moskytiérou, nastavuji budík a ani nevím, jak usínám. Další celý den trávíme na zahradách a rybníčkách kolem ubytování. Každý hledá nějaký ten motiv na focení a je toho opravdu hodně. Asi nejvíc nás učarovaly vážky, kterých je kolem rybníčků neuvěřitelné množství. Moc se mi je ale nedaří zvěčnit. Nacházím štíhlou užovku, která se do sebe snaží dostat skokana a tak se mám na co dívat.
Po celém dni, který utekl jako voda, jedeme do nedalekého národního parku na noční focení žab. Žabích modelek je opravdu hodně a tak si každý vybíráme, co se nám líbí. Snažíme si navzájem vypomoct v nasvícení a tak jsme si všichni určitě něco pěkného vyfotili. Po návratu ještě chvíli debatujeme a jdeme spát. Moc se těšíme na ráno, protože pojedeme na celý den k orangutanům. Po snídani vyjíždíme a celí nedočkaví se asi po hodině a půl setkáváme s prvními primáty. Je to něco nádherného. Tento silný zážitek se hodně těžko popisuje. Při pohledu do jejich tváře, je vidět jejich obrovská inteligence. Každý z nás fotí, co to jen jde, ale podmínky jsou opravdu děsivé. Jsme sice rádi, že nelije jako z konve, ale ostré slunce, které vytváří velké kontrasty je fotografický boj. Když se vracíme na ubytování, jsem plný zážitků a nadšený ze setkání s orangutany, ale moc dobře vím, že po fotografické stránce je to špatné. Nějak to na mě dolehlo a všimnul si toho asi každý. Nějak jsem nemohl překousnout to, že jsem neudělal více alespoň trochu slušných fotek a projíždím je na displeji fotoaparátu tam a zpátky. Proto jsem byl moc rád, že mi Petr nabídl na závěr našeho pobytu na Borneu, ještě jednu možnost se vrátit na místo s opičáky. Depréze trochu opadává, ale to, že jsem dostal ještě jednu možnost, neznamená, že se to povede tak, jak bych si přál. To se ještě uvidí. Myslím, že o orangutanech napíšu samostatný krátký článek a tak se možná dozvíte o jejich focení něco víc. Další den dopoledne se snažíme vyfotit velkou zelenou strašilku a pomalu se chystáme na letiště. Čeká nás přelet na další místo, kde strávíme více dní, plných zážitků. To si ale nechám na další článek, ať vás už moc nenudím.
