Po delší době jsem našel zase chvíli napsat pár řádků o jednom vydařeném víkendu. Už někdy na jaře jsem si plánoval, že se stejně jako loni, pojedu podívat do krásných bukových lesů nízkých Karpat na Slovensko. Hlavním cílem měl být překrásný, u nás silně ohrožený tesařík alpský. Loni se nám s Honzou Ovesným tohoto krasavce podařilo najít, ale už ne tak dobře nafotit, jak bych si přál. I tak to byl tenkrát velmi vydařený den, kdy jsem si užil focení užovky obojkové a stromové, kterou jsem viděl poprvé v životě ve volné přírodě. Moc jsem se na letošní návštěvu těšil a plánoval, kdy bude vhodná doba na výlet. Počítal jsem s tím, že pojede Honza a kamarád Míra. Nakonec to ale vše dopadlo úplně jinak. V době, kdy jsem chtěl vyrazit na tesaříky, panovaly v celé Evropě neuvěřitelná vedra a to nebylo vůbec ideální. Když jsem to s klukama řešil, tak mi Míra navrhl, že můžeme zajet na otočku do Alp na sviště. Volal jsem to i Honzovi, ale tomu se to z důvodu odjezdu na dovolenou do Tater nehodilo. Hodně jsem zvažoval, jestli to má význam tak narychlo vyrazit na asi šestset kilometrů vzdálené místo, kde by se dali fotit svišti a v případě trochy štěstí i kozorožci. Nakonec mi to nedalo a zavolal jsem Mírovi, že jedeme.
V pátek jsem po práci spěchal domů zabalit si potřebné věci a přemístil jsem se k rodině do Brna. Tam jsem si ještě nakoupil něco k jídlu na cestu a večer jsem se pokusil mrknout na trasu. V sobotu ráno byl sraz u autobusového nádraží, kam Míra po noční a pár hodinách spánku dorazil. Sedáme do auta a vyrážíme. Cestou ještě kupujeme dálniční známku a tankujeme plnou nádrž. Cesta celkem utíká. Řešíme vše možné, ale hlavně blížící se focení. V plánu bylo, že na místo s přestávkami dorazíme někdy kolem druhé hodiny odpolední, obhlédneme místo s pěkným večerním světlem, nafotíme sviště, přespíme v autě, nafotíme ještě něco ráno a pojedeme zase domů. No až tak hladce to neklaplo. První a celkem velký zádrhel byla moje stará navigace, která bohužel neznala tu nejdůležitější část naší cesty. Vím, že mi v navigaci chybí část mapy kolem Vídně, ale tam cestu znám a tak až po Salzburg to bylo vše v pohodě. Blížil se ale náš sjezd z dálnice a tam nás navigace opustila. No kdyby nás alespoň tak netlačil čas. Když jsem se v Brně na internetu díval na naši trasu, udělal jsem si pár fotografií mapy do mobilu a tak jsem alespoň věděl města, přes která musíme jet. Moc se nám ale nedařilo a tak jsem se drze podíval do rakouské mapy na benzínové pumpě. Míra ji chtěl koupit, ale říkal jsem si, že to zvládneme i tak. Po pár zatáčkách chytáme správný směr a konečně pokračujeme v cestě. Bylo to trochu zdržení, ale nebylo to zase tak hrozné. Přijíždíme na hranice národního parku, kde za vjezd platíme nějaké to euro a my víme, že už to není moc daleko do cíle. Celou cestu nám teploměr v autě ukazoval tepotu kolem třicetišesti stupňů a já jsem opravdu rád, že nešplhám někde v lesích na Slovensku. Doufám totiž, že až vyjedeme do výšky zhruba 2500 m.n.m., bude nám příjemněji.
Po pár kilometrech za bránou NP začínáme stoupat a stoupat a stoupat a jedna zatáčka střídá druhou a teplota klesá. Příroda kolem je opravdu nádherná. Kolem cesty z auta vidíme rozkvetlé louky plné orchidejí a v dálce se tyčí zasněžené vrcholky hor. Nadšení, ale brzy opadává. Přichází další zádrhel. Tím, že už několik desítek kilometrů jedeme neustále do šíleného kopce na rychlostní stupeň jedna, maximálně dva, se také zvedla spotřeba nafty. Vůbec mi nedošlo, že na nějakých šedesát kilometrů tam, a šedesát kilometrů zpět na hranice parku, kde je i benzínová pumpa, nám nebude stačit čtvrt nádrže. No momentálně to nevyřešíme a budeme doufat, že to vyjde. Hlavně už musíme najít místo, kde jsou svišti, ať taky něco nafotíme. Cestou je několik horských vyhlídek, kde je spousta turistů, ale svišti nikde. Nakonec se ptáme v obchůdku se suvenýry a paní prodavačka, nám říká, že musíme jet ještě asi dvacet kilometrů dál. Když jsem to slyšel a vzpomněl jsem si na to, kolik máme pohonné hmoty, bylo mi zle. No nic pokračujeme dál lehkou jízdou. Celou cestu už od rána je nádherné slunečné počasí a najednou kde se vzal, tu se vzal šedý mrak a začalo docela silně pršet. No tak to už bylo opravdu moc. Asi po dvaceti kilometrech jsme ale dojeli do cíle. Akorát o pár hodin později, s prázdnou nádrží a v dešti. Ten naštěstí po pár minutách ustává a my konečně můžeme hledat naše fotograficky vysněné cíle.
I to se nakonec daří a tak se převlékáme do lepšího oblečení. Přeci jen šaškovat na vrcholcích hor v osmnácti stupních v šortkách a žabkách nebylo zrovna ideální. Všude kolem byla neuvěřitelná spousta turistů, kteří ale postupem času odjížděli. Naštěstí byli svišti otrkaní a tak se nám focení i přes všechny komplikace po cestě, celkem dařilo. Focení jsem si opravdu užíval a byl jsem rád, že můžu těch pár hodin strávit s těmito krásnými hlodavci. Pomalu přichází večer a po turistech už není ani památky. Jen jeden fotograf s manželkou ze Švýcarska nám dělají společnost. V zápalu focení jsem úplně zapomněl, jak budeme řešit večer. Vůbec jsem nevěděl, jestli můžeme v parku zůstat přes noc a přespat v autě. Švýcar nám řekl, že to není problém, že nám jen bude v autě zima. Nám připraveným, tedy jak na co, to ale nevadí. Slunce zapadlo a začíná se rychle stmívat. Končíme s focením a jdeme si nachystat auto k přenocování. Je neuvěřitelná tma a přichází silná bouřka a tak pozorujeme blesky, které jsou všude kolem. Jen doufáme, že nebude moc pršet. Bouřka nás naštěstí obchází a tak spadlo jen pár kapek. Dáváme si něco málo k jídlu, nějaké to pivko a i když ne moc pohodlně, uléháme k spánku. Brzy ráno při východu slunce stáváme. Po bouřce ani památky a obloha je úplně vymetená. Vylézám ze spacáku a jdeme se podívat ke svišťům. Vydali jsme se jinou cestou a doprovází nás hejno kavčat žlutozobých. Svišti už také vyhlíží první paprsky slunce a tak je zase co fotit. Asi za hodinku a půl už je ale sluníčko příliš ostré a tak s focením končíme. Vracíme se k autu. Něco málo posnídáme a v obchodě se suvenýry, který zrovna otvírají, kupujeme něco málo našim ratolestem.
Nastává okamžik “O“. Nevíme, jestli nám vyjde nafta na dojezd k benzince. Místní popelář, který hned ráno začal s úklidem, nám říká, že nejbližší pumpa je asi sedmdesát kilometrů. Jestli nám to vyjde, tak jen tak tak. Naštěstí vše dobře dopadlo a při opuštění národního parku, jsem natankoval opět plnou nádrž. Teď už jen dojet domů. Na hranicích v ČR si dáváme konečně pořádné teplé jídlo. Jen to šílené vedro bylo opravdu děsivé. Byl to takový zvláštní pocit, když jsem si ještě před pár hodinami, mohl sáhnout na sníh. Míru vysazuji v Brně u Vaňkovky a já mířím za rodinou. Byl to nádherný výlet. Zda se to vyplatilo a fotky se podařily, musíte posoudit sami. Já jsem si to každopádně užil na sto procent a věřím, že se tam zase někdy podívám.
Více fotografií v galerii Rakousko.